Zapomenuté krásy Kyrgyzstánu

Vloni v srpnu jsme se rozhodli s mým parťákem Houskou prozkoumat zapomenuté končiny Kyrgyzstánu. Po několika návštěvách Afriky a Jižní Ameriky to byla moje první pořádná cesta do nitra Asie. Nepočítaje několik cest na Kavkaz.  Kyrgyzstán zrušil víza pro téměř celou Evropu v roce 2012 poté, co v tomto státě proběhl státní převrat a země se tak otevřela západu. 

S tím souvisí značný příliv turistů. Pokud tak do tohoto státu v centrální Asii směřujete, musíte si umět vybrat svoji cílovou destinaci. Jinak hrozí, že zůstanete v zácpě turistů. Takovou typickou oblastí je třeba jezero Issyk Kul. I když nepopírám krásy tohoto jezera, od cestování očekávám poznání místní kultury. Tu člověk velmi těžko poznává, když potkává převážně zahraniční turisty. Proto jsme vzali všechno potřebné pro přespávání v přírodě a za pomoci stopu a místních maršrutek jsme vyrazili do oblasti pohoří Talaského a Čutkol v pohoří Ťan Šan. V těchto horách na západě země nejen že nepotkáte turistu, ale naopak musíte mít štěstí na nějakého místního baču nebo horala. Pro turisty je toto pohoří příliš nízké, nejvyšší vrcholy kolem 4 000 m.n.m, a pro život je to zde zase příliš nehostinné.

Přechod tohoto liduprázdného pohoří nám trval deset dní. Žádný autobus, který vás doveze pod kopec. Několik desítek kilometrů dlouhou cestu k nástupu si musí odšlapat každý sám. I když kolem řeky, která je napájená z ledovců v horách občas něco roste, cesta ke kopcům je prakticky pouští. Z hlediska orientace jsou dvě možnosti. GPS je zcela jistě pohodlnější, jistější a přesnější. Člověk ale nejezdí do Kyrgyzstánu pro pohodlí, ale spíše pro romantiku. Proto jsme dali přednost raději několik desítek let staré vojenské mapě z dob sovětských časů. Cesty se samozřejmě změnily, vzhledem k ustupování ledovce se často změnily i říčky, ale profil hor zůstává stejný. A tak kompas a mapa vedly naše kroky dál.

Co nám v západní společnosti chybí, je ono nekonečné ticho, které člověk uprostřed divoké přírody bytostně prožívá. Pomalu jsme se šplhali menší a menší cestičkou stále výš a výš. Postupně začaly ubývat lesy a krajina dostávala charakter alpských luk. Rád bych zde vyprávěl jeden dobrodružný zážitek za druhým, ale výstup do nekonečné divočiny je často jednotvárný, ale o to krásnější. Z jednotvárnosti člověka vytrhne buď krásný výhled, který se ale po několika dnech stává skoro rutinou, případně brod nějaké té ledovcové říčky. Po čtyřech dnech cesty jsme došli na práh obřího pohoří Ťan Šan, do průsmyku Čin Taš, přibližně 3 500 m.n.m. Když vystoupáte do tohoto průsmyku, otevře se vám neskutečný obrázek. I když se člověk již na základní škole učí, že Ťan Šan je obrovské pohoří, pochopíte to až tehdy, když tu nekonečnou krásu uvidíte. V dáli se tyčí afgánské vrcholky těchto velehor a vy pochopíte, jak je člověk strašně malý a bezvýznamný tvor na této zemi.

 Jak už to v horách bývá, pokud někam vystoupáte, klesáte zase dolů a tak stále dokola. Uprostřed této nekonečné nádhery jsme potkali jurtu s místními bači, kteří nás pozvali na čaj a na kumys. Kumys je tradiční kyrgyzský nápoj z kvašeného kobylího mléka. Jedná se o značně kyselý nápoj. Abyste však neurazili místní, musíte samozřejmě vše dopít až do dna. K tomu chléb, marmeláda a nějaká ta zelenina. Místní měli několik desítek ovcí a tak se jim špatně prý nežije. Za dob bolševika ale prý bylo lépe. Více se prý spalo a méně pracovalo. Ostatně to bylo asi všude podobné. I když nás dlouho místní přemlouvali, samozřejmě rusky, abychom zůstali přes noc, s díkem jsme se rozhodli jít dál. Předali jsme nějaké české dárečky, které jsme přivezli a samozřejmě cigarety. Tím v Kyrgyzstánu nikoho neurazíte, obzvláště v horách. Rozloučili jsme se a šli dál nekonečnem krásy a neporušenosti.

 I když jsme měli mapu a buzolu, chybám se neubráníte. Šestý den přechodu jsme poznali, co je to zabloudit v Ťan Šanu. Zorientovat se podle profilu hor není nijak náročné, nastanou ale chvíle, kdy jeden kilometr vzdušnou čarou jdete i několik hodin. Terén a sklon kopce jsou záludné záležitosti. Naše bezradnost vyústila až v nestandardní řešení, kdy jsme se rozhodli postupovat ledovcovou řekou, protože po březích byl postup téměř nemožný. Tyto ledovcové řeky nejsou příliš hluboké. Bohužel jsou velmi divoké a teplota nemá daleko od nuly. Často jsem tak stál v exponovaném místě a moje sucho a teplo viselo na vlásku. Můj parťák Houska jednou to štěstí neměl a zbytek odpoledne ho pronásledovalo nekonečné vysoušení alespoň základních věcí. Dosoušení všeho ho pak v těchto výškách pronásledovalo až do konce naší cesty.

 Měli jsme štěstí a nepotkali jsme žádné medvědy. Partičku vlků jsme jen viděli jedno ráno na protilehlém kopci. Teplota v noci klesala k nule, což je se solidním vybavením příjemná teplota. Jídlo jsme měli každý své. Mě zásobilo primárně asi 30 čínských polévek a pak nějaké ty doplňky. Není nic krásnějšího, než si po takové túře dát v hospodě šašlik a pivo.

 Po deseti dnech člověk vykoukne na druhé straně hor v místních vesničkách. Celá cesta by autem trvala přibližně den. Místní horalové to při chvatu prý stíhají pěšky i za 3 dny. V gumovkách a s minimem vybavení. Nějaká ta sněhová vánice se dá v klidu prý přežít v nějakém tom převisu a jídla stačí minimum. Vody je pak všude dost. Jak už to bývá, místní  berou krásy svého kraje jako přirozenou věc.

 V době, kdy světem vládne facebook a IT systémy. V době, kdy každý den chvátáme, abychom nepřišli pozdě a stihli co nejvíce. V době, kdy se naše hodnoty mění a měřítkem úspěšnosti je míra vlastněných statků. V době, kdy přestáváme vnímat neskutečný přebytek, ve kterém žijeme, je úžasné se na několik dní ponořit do pohoří Ťan Šan a tiše mu naslouchat.

Autorem článků a fotografií je Šimon Heller

www.hellersimon.cz